Zase o krok dál nebo blíž?

Ahoj,

dnes se s Tebou chci podělit o to, co jsem zažila nedávno při běhu, protože z toho ještě dnes čerpám. Byla to pro mě tak významná zkušenost, že jsem se rozhodla se o to s Tebou a vůbec s Vámi všemi podělit :-).

V pátek 26. 5. jsem byla asi po cca 6 měsících běhat. Sluníčko svítilo a tak jsem se rozhodla, že bych měla vyrazit alespoň na „mini běžík“, abych se začala zase trochu hýbat. Znáš to, všude teď vidíš samé: „Zhubněte do plavek!“, „Léto tě nemine“, „Zhubni 100 kil za 2 dny díky tomuto senzačnímu plánu!“ a podobně. Tak mi to nedalo a vyběhla jsem. Bylo to fantastické, běželo se mi krásně a byla jsem v maximální euforii, hned jsem si připadala štíhlejší, víc sexy… (no, myslím, že se nemusím rozepisovat). Vyprávěla jsem mamce, jakou mám radost, a v tom ona na mě, že hned zítra se běží 12km závod okolo Karlštejna a že má jedno místo volné, jestli tedy nechci jít.

Já byla stále v naprosté euforii, navíc po doběhnutí, takže v náladě Když-jsem-zvládla-vyběhnout-jednou-zvládnu-cokoli! Nadšeně jsem přikývla, že bych šla vlastně ráda.

Nadešel Den „D“. Sluníčko svítilo, já jsem otevřela oči, a do nového dne mě přivítala bolest nohou (ano ano, ze včerejšího „běžíku“). Představa, že odpoledne mám běžet trasu dlouhou 12 kilometrů, mi připadala opravdu děsivá! Přesto jsem si řekla, že to zkusím, jdu do toho!

Nyní se přeneseme do okamžiku pár minut před startem – nervózně přešlapuju na startovní čáře, doufám, že to bude krásný běh, přemýšlím, jestli to vůbec přežiju, taková štreka, a bez tréninku… Ještě ke všemu všichni okolo mě vypadají, jako by na ten závod trénovali minimálně 3 měsíce (nejspíš ano, kdo by šel na takový běh nepřipravený, že…). Moderátor závodu snad zachytil mé myšlenkové pochody a hlásá do mikrofonu: „Na tento závod mohou i Ti, kteří netrénují, 12 kilometrů uběhne každý!“. Říkám si: „Super, mám to v kapse, včera jsem trénovala na „mini běžíku“, takže to zvládnu levou zadní!“.

Výstřel!

Všichni vybíhají, já taky vybíhám a koukám před sebe… a tam je KOPEC JAKO BLÁZEN!!!

Koukám na mamku s výrazem typu „co to má být mami?!“. Jakoby mě slyšela, říká: „Jojo, takhle je to celou dobu, nahoru a dolů, no Karlštejn, znáš to, ale je tu kráááásnáá příroda“. Skvělý, vážně skvělý… Nevzdávám to, a první kopec vybíhám s nadějí, že přijde kopec dolů. Tak prý ne. Na vrcholu kopce se tyčí ještě větší kopec. Berou mě křeče do nohou. Depka. Mamka vedle mě poskakuje jako laňka, nevypadá vůbec unaveně a povzbuzuje mě vpřed.

JÁ NEMŮŽU. Asi po 2 kilometrech zcela vážně přemýšlím, že na to prostě fakt kašlu. Nohy mě bolí jako blázen, křeče v chodidlech (což jsem opravdu dlouho nezažila a staře si tedy fakt nepřipadám), jsem úplně K. O. „Pouhopouhých“ 10 kilometrů zbývá do konce, z toho 8 zřejmě strmě vzhůru. Mamku jsem poslala napřed, nemohla jsem vidět, jak se snaží mě povzbuzovat, nechtěla jsem, aby pozorovala to selhání. Místo krásné přírody jsem koukala pod nohy a v hlavě počítala od jedné do tří set (četla jsem v časopise RUN, že prý to dělají vrcholoví běžci, když už nemohou. Zaměstnáte tím mozek, takže se nesoustředíte na bolest, ale na počty a závod tak uteče rychleji). Byla jsem tak rozčílená, říkala jsem si, že jsem mohla místo toho být s přáteli venku na sluníčku, bavit se, pít pivo a místo toho se tu snažím běžet a stejně tu nejspíš chcípnu.

Stáhněte si zdarma návod - 5 kroků, jak se zbavit únavy a stresu

Upřímně doufám, že jsi tohle nikdy nezažila, že jsi ten typ lidí, co se pečlivě dopředu připravují a nenechají se uchlácholit moderátorem, který zřejmě sám nikdy dvanáctku v okolí Karlštejna neběžel.

Pak, když jsem se doplahočila na 4. km a napila se vody, snědla meloun a dala si tabletu proti křečím (měli je tam, asi věděli proč), mi ale něco došlo. Proč bych si to jako neměla užít? Kolikrát asi ještě budu moci proběhnout skrze Ameriku v Čechách? Když to teď vzdám, co si budu říkat zítra, nebo za rok? Nebudu náhodou litovat toho, že jsem neovládla svůj vztek, nebo zklamání, prostě emoce, a nezkusila to ještě jednou? Jen jeden další kilometřík? Co až se budu chtít o tenhle příběh podělit s ostatními? S Tebou? Nebo s rodinou? Co jim řeknu?

V hlavě jsem si projela dva scénáře:

scénář A:

Ahoj miláčku, tak si představ, ten závod byl úplně na hov**, bylo vedro jako prase, bylo to furt nahoru dolu a mě bolely nohy z toho běhu včera, takže jsem to zabalila, fakt blbci ty organizátoři, prý to zvládne každej!!! Až mi příště bude něco takovýho mamka nabízet, tak rozhodně nejdu, tohle už fakt NEVER MORE!

scénář B:

Ahoj miláčku, tak to bylo teda opravdu něco, sama tomu nevěřím, ale zmákla jsem to! Nejdřív to vypadalo, že to nezvládnu, bolely mě strašně nohy, jak jsem byla včera běhat, ale zakousla jsem se do toho a rozhodla jsem se, že si to užiju. Běželi jsme skrze lom! Normálně to byl adrenalin, hráli tam indiáni, a jak jsem sbíhala dolů do lomu, usmívala jsem se na všechny běžce, co už zase makali zpátky nahoru. Představ si, skoro všichni se na mě usmáli zpátky. To bylo tak super! Dole jsem se zastavila a nechala jsem si udělat fotku – nebylo kam spěchat, že jo, měla jsem záměr si to užít. Juhů, medaile je doma a já mám neskutečnou radost, že mě mamka pozvala, příště musím trochu natrénovat, abych si to užila ještě víc!

Díky Bohu, mým rodičům, nebo špagetové lítající obludě, jsem po závodě vyprávěla doma scénář B! Bylo to opravdu strašně náročné, a jestli jsi tam byla taky, tak klobouk dolů a máš můj obdiv! Chci jen říct, že opravdu vždycky máme možnost volby, i když nás bolí ty zatracený nohy nebo je to fakticky obrovskej kopec, slunce pálí a my nemáme natrénováno, stačí si říct: „Co doopravdy chci?“ Porovnej si v hlavě dva nebo tři scénáře a jdi po tom!  Stejně na konci dne, ten, kdo bude hodnotit, zda ses rozhodla správně, není nikdo jiný, než ten, kdo se na Tebe dívá zpátky ze zrcadla 🙂

Možná Tě zajímá, jaký jsem měla čas… mě to zajímalo taky 🙂 Uběhla jsem 12 km za 01:38:31 a jsem na to hrdá, ne proto, že je to nějakej super čas, ale proto, že jsem si to nakonec maximálně užila, nevzdala jsem to a tím jsem zase o krůček dál, nebo bych možná měla říct o krůček blíž k tomu žít svůj život naplno, tak jak chci já 🙂

Doufám, že Tě tenhle příběh alespoň trochu „nakop“ nebo inspiroval k tomu do toho jít naplno, zkusit to, pokořit tu ošklivou komfortní zónu a vylézt ven, do neznáma. Přeji Ti, abys i Ty byla o krok blíž k tomu žít svůj život naplno, protože jak jsem nedávno slyšela na přednášce: „Překážky jsou od toho, aby zastavily ostatní“ 🙂

Měj se krásně & Začni žít svůj život naplno 

Karolína

 

Vyřešte své problémy s únavou jednou provždy! 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..